Zástupce odkazů pro listování

Naše psí historie

Úvod

Začalo to smutně. Po dvanácti letech nás opustila fenka jezevčíka Pegina, na kterou nikdy nezapomenu. Neměla sice rodokmen, ale byl to můj první pes, kterého jsem si pořídila dřív než naše tři děti. Při pohledu na prázdný koutek, kde lehávala, mi bylo jasné, že bez pejska už nebudem. Lákaly mě výstavy a další akce pro "urozené" pejsky a tak štěňátko mělo být "papírové". Chtěla jsem zase fenku, a protože kvůli uchovnění jezevčíka je třeba skládat lovecké zkoušky, hledala jsem jiné plemeno. Tibetský španěl mi padl do oka už v atlase psů. Malý, otužilý, chlupatý tak akorát s roztomilým čumáčkem a veselou povahou. Když jsem pak náhodou viděla celý vrh štěňátek, zamilovala jsem se.

Naše psí historie

2001

Bylo jaro a já jsem žhavila telefony a internet a utrácela za "psí časopisy", jen abych sehnala štěňátko na začátek prázdnin. Povedlo se a v červnu jsme se s celou rodinou jeli podívat do Píšťan k paní chovatelce Hájkové. Ze tří sobolích feneček jsem si vybrala, tu co nejvíc mávala ocáskem a neohroženě nás očuchávala. Ve svých čtyřech týdnech byla skoro černá, jen levou přední tlapičku a náprsenku měla bílou. Byli jsme nadšení a počítali dny, kdy si ji povezeme domů.

Když jí bylo 8 týdnů, slavnostně jsme si ji přivezli v krabici od osobní váhy. Měla kilo šedesát, oči jako korálky a vznešené jméno Glaukippé Perla mahagon. Hned cestou jsme ji překřtili na Gábinku a byli jsme zvědaví, jestli se jí bude líbit nový pelíšek. Měla jsem strach, že bude v noci kňučet a byla jsem připravená spát s ní první noc v jídelně. Gábi mě ale překvapila. Unavená po dlouhé cestě usnula v boudičce a spala až do rána.

Celý první týden byla zlatá. Hrála si s hračkami, které jsme jí připravili, dováděla s námi a jinak jen jedla spala a vyráběla loužičky a hromádky. Pak se ale rozkoukala a jako své hračky začala používat všechno, co jsme nechtěli. Kousala a trhala nejen kobereček před svým pelíškem,ale i tapety, nábytek, hračky, boty, no prostě všechno. Další týden jsem tedy strávila tím, že pokud štěně nespalo, chodila jsem za ním a učila ho nesmíš a fuj. Když usnulo, tapetovala jsem stírala a zahlazovala další stopy jeho aktivity. Pak se ale naštěstí všechno ustálilo na občasné lumpárničce jako vykoupení za spoustu legrace, lásky a štěněcí něhy.

Dnes jsou Gábince čtyři měsíce, ví co se nesmí ale ještě občas zkusí, jestli jsme si to nerozmysleli. Umí přiběhnout na povel ke mně, pokud zrovna neočuchává něco moc zajímavého, nosí nám odhozené hračky a pak se s námi o ně nadšeně tahá, když chce udělat bobek, kňučí u dveří a vůbec je moc šikovná. Jenom loužičky se ještě nedaří všechny "přesunout" na zahradu. Ale to určitě brzy napravíme.

29.9.2001 jsme byli s Gábinkou na první výstavě. V Mladé Boleslavi se konal Memoriál Evy Maternové a pro tibetské španěly speciální výstava. Naše fenka soutěžila mezi štěňátky a napoprvé rozhodně ostudu neudělala. Kruh oběhla téměř vzorně, s čekáním na posouzení a s prohlídkou na stole to už bylo trošku horší, ale paní rozhodčí se líbila a dostala své první hodnocení " velmi nadějná ". Pro nás to byl krásný rodinný výlet na který budeme dlouho vzpomínat.

Doma Gábi trochu zlobí. Je čím dál odvážnější a čím dál rychlejší a tak ji často honím po sousedovic zahradě. Když uteče za povolenou hranici naší zahrady, přivolání ani pamlsky absolutně nefungují a vrátí se až když sama chce. Pak dělá provinilé "obličeje" a lehá si na záda. Nevím jak ji to odnaučit a tak asi potáhnu vrátka králičím pletivem.

Oslavili jsme půlroční narozeniny naší chlupaté psí slečny a já stále spravuju díry v plotě. Někdy mám pocit, že se Gábinka snaží vycvičit mě a ne já ji. Zdá se, že vždycky když po ní chci něco nového, tak to velmi rychle pochopí, ale poslechne jen když má náladu a ještě musím mít v ruce něco dobrého na zub. Doma se mým "úspěchům" všichni smějí a já se utěšuju tím, že kromě pubertální dcery mám asi i pubertální čubinku a že z toho snad obě časem vyrostou.

Naše psí historie

2002

Gábince je devět měsíců a roste z ní už celkem vychovaný pejsek. Asi je to i tím, že všechny díry v plotě jsou opravené. Poslední škodou napáchanou v bytě je asi měsíc "staré" rozkousané lino na podlaze. Smůla je, že nebylo staré, ale půl roku položené. K úspěchům počítám naprostou čistotnost, zlepšující se přivolání a cviky "sedni, lehni a vstaň". Taky zoubky si nechá prohlédnout, ale zatím jen ode mne. Zkoušela to naše paní doktorka, snažila jsem se já i ona, přesto viděla jen pár zubů a jen krátce. Zato česání a kartáčování má Gábi moc ráda. Přivírá oči, nastavuje se a krásně si to užívá. Těšíme se na jaro, plánujeme výstavy a taky chceme zkusit agility.

Koncem dubna 2002 jsem konečně vyrazila s Gábinkou do psí školy do Jičína. Myslím, že jsme se poprvé bály obě. Tolik lidí a psů jsme nečekaly. Zařadili nás do začátečníků, kde kromě jednoho vestíka byli samí labradoři, němečtí ovčáci a rotvajler. Všichni jsme chodili různě u nohy, za sebou, proti sobě, cvičili jsme poslušnost a až na "zůstaň " měla Gábi všechno natrénováno z domova. Ani přivolání nebyl problém, protože strachem se krčící fenka se ke mně hnala schovat před těmi cizáky. Cvičitelka nás pochválila a podotkla že se potřebujem otrkat. Měla pravdu. Při závěru si měli pejsci hrát, ale Gábi cenila zuby na všechny odvážlivce, kteří se s ní chtěli seznámit. Oháněla se jak po štěňátkách, tak i po velkých dospělých psech. Naštěstí jí to žádný nevrátil.

První letošní výstava předčila naše očekávání. Gábinka zvítězila ve třídě mladých a dostala pohár a titul CAJC. Byla prostě skvělá, chovala se vzorně i zuby si nechala prohlédnout. Zato já jsem byla hrozně nervozní a chvílemi dost bezradná. Výhra mě překvapila, a tak jásot byl asi větší než se sluší a málem jsem se z kruhu vymotala bez poháru. Nakonec jsem si při focení do klubového časopisu uvědomila, že jsem ráno česala hlavně psa. A ještě něco nám tenhle den přinesl. Internetové přátelství s paničkou brášky Rendyho jsme upevnili osobním setkáním s pěkným pejskem i jeho milou rodinou. Těšíme se, že se zase brzy uvidíme.

18. května jsme si udělaly dámskou jízdu na klubovou výstavu do Libochovic. Zatím co mužská část rodiny dala přednost leteckému dni, já s Bárou a Gábinkou jsme jely bojovat o další vavříny. Tentokrát jsme se ale musely spokojit s druhým místem a hodnocením V 2, za Gábinčinou sestřičkou Galateiou. Ale bylo to jen o psí chlup a navíc ze sedmi feneček.

28. května oslavila Gábinka 1. narozeniny. Dort jsme "upekli" z masíčka, mrkvičky, vajíčka a huspeniny. Ozdoby z barevných granulí a opravdová svíčka dílko dokonaly, jen jsme museli dávat pozor, abychom nespálili oslavenkyni fousky. Nechyběly dárky - plyšová psí hračka a pešek na přetahování - ani velké focení. Radost měly hlavně děti, Gábinku zajímal jen dort už bez svíčky. Než jsme jí stačili potřást tlapkou a popřát štěstí, zdraví a výstavní úspěchy, půlku ho hned zbaštila.

Hurá, jsou prázdniny! Pro Gábinku to znamená smečku pěkně pohromadě a žádné courání do školy. Taky spoustu výletů, zážitků a dlouhých vycházek. Plavání jí nedělá potíže, už horší je to s jízdou na kole. Když panička trochu šlápne do pedálů, snaží se Gábi vystoupit z košíku na nosiči. A tak zatím jezdíme pomalu. Stále cvičíme i agility a to se střídavými úspěchy. Jednou je Gabča vzorná a všechny překážky, které jsme zatím nacvičovali, překonává krásně a podruhé ji honím po cvičišti, podlézá překážky a z tunelu couvá. Ale obě nás to baví a na cvičák se těšíme. I s ostatními pejsky se Gábi už víc kamarádí.

Prázdniny utekly jako voda, zažili jsme společnou dovču v kempu ( skoro pořád pršelo a tak Gabča běhala u kola aby neměla nedostatek pohybu a vydržela v klidu v karavanu ). Pak se na nás počasí usmálo a další týden, který jsme trávili v chatce v lese, bylo krásně. Aby však idylka nebyla tak ideální, Gábinku postihlo hárání. Byly jsme z toho dost nervozní obě dvě, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

30. 10.2002 jsme vyrazili do Prahy na vyšetření DKK. Nevím, která z nás se bála víc, ale pocit s bezvládnou Gábinkou v náručí mi podlamoval kolena. Měla jsem hrůzu že se nevzbudí. Naštěstí po čtvrthodince odpočinku odkráčela sice nejistě ale po svých k autu. A hlavně, v kapse jsem měla hodnocení DKK 1,1. A tak jsme zase o krůček dál.

14.11.2002 byl Gábince na základě výstavních úspěchů udělen titul ČESKÝ JUNIOR ŠAMPION. O pár dní později jsme úspěšně absolvovali i BONITACI. Po několikeré změně termínu jsme nakonec byli ve správný čas na správném místě a dostali hodnocení CHOVNÁ po předložení PRA neg. Tohle vyšetření si ale necháme až budem plánovat štěňátka, snad příští rok.

Naše psí historie

2003

Přežili jsme předvánoční šílenství, i spoustu jídla a rozmary počasí mezi svátky. Mrazivého Silvestra i s rachejtlemi, venčení ve čtyři ráno a usínání v pět. Ježíška a dárky pod stromečkem, radost dětí ze splněných přání. A v lednu jsme dostali nečekaný dárek. Pozvání na zájezd na Světovou výstavu psů a Evropskou výstavu tibetských psů v Dortmundu v SRN. Připadala jsem si jako ve snu, ze kterého se každou chvíli probudím. Získat povolení odjet sama s Gabčou na dva dny, dostatečnou sumu na vložné a nocleh v euru a ještě české korunky na cestovné, mi připadalo neskutečné. A žádat o volno z psích důvodů ve škole mimo termín prázdnin ještě nemožnější. Tři dny jsem byla jako na houpačce mezi euforií že pojedem a beznadějí, že to nemůže vyjít. Všichni mě převezli a tak jsem Gábinku přihlásila a doufám, že se nestane nic neočekávaného a my opravdu pojedem.

Stalo se toho mnoho. Přišlo potvrzení přihlášky z Dortmundu a tak jsme se těšily. Pak se ale nepovedlo vyjednat slíbený nocleh a mělo se jet se stanem. Trochu mi to vrtalo hlavou. Ne, že bych nemohla přespat jednu noc pod stanem, ale byla jsem zvědavá, jestli někdo ví, kde ten stan postavíme. V kempu bychom museli také něco platit a jinde by zase hrozila pokuta. Z Evropské výstavy tibetských psů nepřišlo potvrzení přihlášek a tak jsme nevěděli, jestli jsme vůbec přihlášení. Do plánovaného výletu se vkrádalo nějak moc nejistoty a já jsem z toho byla smutná.

Na klubové výstavě 10. května v Libochovicích měla Gábinka svůj den. Byla vzorná a paní rozhodčí se líbila a tak jsme si domů vezli pohár a V1 CAC ze třídy otevřené. Kromě toho i další porci nejistoty. Z původně 7 lidí , kteří měli jet s naším minizájezdem, zbývali 4, a především to vypadalo, že nebudeme mít auto. Týden před odjezdem jsem měla ve škole přeházené hodiny, všechno připravené a jen jsem trnula aby Gabča nezačala hárat ( v dubnu očekávané hárání se totiž jako na potvoru nedostavilo ). Jenže stále nebylo auto ani řidič a tak to vypadalo, že nikam nepojedem. A tak jsem se za vydatné psychické podpory manžela rozhodla. Pojedu já naším (služebním) autem. Manžel sehnal potvrzení zaměstnavatele, že můžu s autem přes hranice a já jsem studovala mapy a předpisy v Německu. I když už jsem byla rozhodnutá, měla jsem strach. Nikdy jsem tak daleko sama nejela, natož do ciziny a ještě s dalšími lidmi v autě.

Vyjeli jsme ve čtvrtek ráno, jednu spolucestující přivezli známí k nám, druhou jsme se synem nabírali cestou. Z Evy se vyklubala perfektní zkušená navigátorka a tak mě spolehlivě provedla přes Drážďany a navedla na dálnici. Pak už se jelo pěkně, v autě bylo veselo a na pravidelných zastávkách jsme poctivě rozhýbávali těla vlastní i našich pejsků. Kolem páté hodiny jsme byli asi 50 km před Dortmundem a sjeli jsme s dálnice, že si seženeme nocleh. Nebylo to ale vůbec tak jednoduché, jak jsem si myslela. Do půl osmé jsme bloudili, každý nás posílal někam jinam a už to vypadalo, že budem jezdit do rána. Při hledání kempu jsme v jedné vsi narazili na malý penzion. Sice nás se psy dovnitř nevzali, ale neměli nic proti tomu, abychom přespali s pejsky v autě na parkovišti. A tak jsme se rozhodli zůstat. Nakrmili a vyvenčili jsme naše miláčky, povečeřeli jsme u zahradního stolečku, ustlali pejskům a dvěma dobrovolníkům v autě a odebrali se využít sprchu našeho pokojíčku. I když jsem spala v posteli, moc jsem se nevyspala. Ráno jsme v pět vyráželi na další cestu. Výstaviště jsme našli bez problémů a tak jsme u kruhu seděli včas. A byl to opravdu zážitek. Tolik krásných tibeťánků z celého světa ( z ČR jsme dorazili jen my se třemi pejsky ) jsem ještě neviděla. Třídy byly početné a tak posuzování trvalo dost dlouho. Gábinka byla v klidu a dřímala pod stolečkem. Fenky třídy otevřené šly až poslední. Oba pejsci kteří s námi cestovali se v konkurenci neztratili a já jsem jim tiše záviděla, že už to mají za sebou. Když jsme konečně nastoupily do kruhu, tréma ze mě trochu spadla a vnímala jsem jen Gábinku. Předváděla se pěkně i přes nezvykle dlouhé čekání. A pan rozhodčí Hans van den Berg z Holandska ji vybral mezi čtyři fenky soutěžící o pořadí. To už jsem byla štěstím bez sebe a i když Gábinka nakonec skončila na čtvrtém místě, moc si toho úspěchu vážím. Vždyť jsme si přivezly ze Světové výstavy v Dortmundu " placku" za 4. místo, a to hned každý nemá. Byla to velká zkušenost a jsem ráda, že jsem se rozhodla tu cestu podniknout. Za dva dny jsme najeli téměř 1600 km a hlavně jsme se všichni vrátili domů v pořádku a s pěknými zážitky.

Prázdniny jsme prožili naplno. Kromě očekávaného hárání jsme stihli týden rodinné dovolené na Šumavě. Jezdili jsme na kole, Gabča z kopce v košíku na nosiči, do kopce běžela u kola a statečně mi pomáhala s překonáním výškových rozdílů. A že to byla dřina. Pak jsme týden odpočívali doma a znovu jsme se chystali na dovču, tentokrát k vodě. Koupání jsme střídali s jízdou na kole a tak se ani Gábinka nenudila. Poslední týden dovolené se jí ale asi líbil nejvíc. Pohoda uprostřed lesa, čas na spánek i na vycházky a k tomu i další pejsci na hraní. No bylo to prima.

Zvládli jsme i další výstavy, speciálku v Praze ( CAC, VSV, BOS ) a mezinárodku v Mladé Boleslavi ( CAC, CACIB ). Protože už plánujeme štěňátka, zažádala jsem o mezinárodně chráněný název chovatelské stanice. Dne 27. 8. 2003 byl schválen název.

Chovatelská stanice ZE SOVÍ ZAHRADY

Ale abych nepěla jen samou chválu na svou fenku, musím přiznat, že její výchova má stále své trhliny. Naposledy moje drahá šampionka utekla a zakousla sousedům dvě kuřátka. Dost mě naštvala, netušila jsem, že je tak krvelačná. S peněženkou v ruce jsem šla žehlit sousedské vztahy (kuřátka také utekla a sousedé byli velmi rozumní a tak to mé finance přežily bez újmy). Gábinu ale hlídám jako ostříž, abych předešla dalšímu krveprolití. A budu muset sehnat cvičné slepice, abych jí vysvětlila, že se nekoušou.

Naše psí historie

2004

Je jaro 2004 a konečně nastalo dlouho očekávané hárání. Ženich už byl vybraný, povinné papírování za námi a čekali jsme na ty správné dny. Vyšlo to dost nešikovně, doprostřed pracovního týdne a tak jsme vyjížděli až odpoledne na cestu do Oseka. Abataj-Chan Letící drak, krásný černý pejsek, už měl s nevěstami své zkušenosti. Ale Gabča ne, a vůbec mu to nehodlala usnadnit. Vrčela a chtěla se s ním prát. Všichni jsme se snažili ji přivést k rozumu a tak nakonec to vypadalo, že se krytí povedlo. Přesto jsme se rozhodli, že za dva dny akci zopakujeme. I když cesta byla dlouhá, těšili jsme se. Lidé i pejsek z Oseka jsou příjemní a bylo o čem si povídat. Byli jsme zvědaví, jestli bude fenka zase tak nepřístupná. A všechno bylo jinak. Gábi vrtěla ocáskem, koketovala s pejskem a pěkně se stavěla. Chvilku trvalo než byla "svatba"potvrzena a mohli jsme jít zapíjet. A teď budem doufat, že se štěňátka povedou a za dva měsíce budem chystat "porodnici".

Všechno jsme pečlivě nachystali, nastudovala jsem znovu z chytrých knížek všechno o porodu i komplikacích, přesto se bohužel něco nepovedlo a pelíšek zůstal prázdný. Gábinka měla v sobě štěňátko jen jedno a to bylo na ni asi moc veliké, protože po dlouhém úsilí přišlo na svět mrtvé. Ani snahy o oživení nepomohly, a nám zbyly jen slzy a velká starost o Gábinku. Mlíčko se tvoří a nemá ho kdo pít. A tak bojujeme proti zánětu v cecíčkách a Gabča nám to vůbec neusnadní. Studené obklady a všechno, co má zabránit olizování a následné tvorbě mlíčka, si za krátkou chvíli sundá, překouše, odstrčí... Ale zatím to vypadá, že to snad zvládnem bez antibiotik. Gábinka asi stále nechápe, proč kolem ní nekňučí její děti. Zdá se, že je pořád hledá. Je neklidná, poštěkává a kňourá, venku zalézá do křoví a hrabe hnízdo. Kdybychom nebyli na vyšetření u veterináře, skoro bych řekla, že to byl zlý sen a štěňátka se teprve narodí. Škoda. Je nám moc smutno.

Čas je nejlepší lékař a nám už odtrnulo. Gabča se během pár týdnů dala do pořádku a my jsme si řekli že jsou horší neštěstí a hlavně, že to přežila Gábinka. Užili jsme si letní prázdniny a dovolenou u vody a v lese a doufáme, že příště bude líp. Teď už se pomalu těšíme na vánoce a píšeme Ježíškovi a po Novém roce se o rodinku pokusíme znovu.

Naše psí historie

2005

A zase je všechno jinak. Leden jsem chtěla věnovat vyřízení všech potřebných papírů a vyšetření a pak v klidu očekávat hárání asi během února. Jenže Gábinka začala hárat už 29. 12. tedy těsně před Silvestrem. A já neměla nic. A zase jsem žhavila telefony a prosila o termín na vyšetření očí, o rychlé vypsání krycího listu atd. Díky všem chápajícím a vstřícným lidem jsme se 9. ledna 2005 řítili s hárající fenkou opět za ženichem. Tentokrát jsme vybrali pejska dovezeného z Holandska NORBU PUL-I-KHUMRI. Návštěvu jsme opět opakovali po dvou dnech a napjatě čekali na výsledek. No a dnes je už Gábinka jako kulička, do schodů ji nosíme a doufáme, že tentokrát se porod nepokazí. Termín máme za čtyři dny tak ať to dobře dopadne.

Jsem šťastná! 10.3.2005 se Gábince narodilo šest štěňátek! To je nadílka. To máme ocásků, nožiček, oušek a čumáčků. Tři pejsci, dva soboláčci a jeden černoušek a tři sobolí fenečky. Na světě je vrh "A" ze Soví zahrady, Albert, Adam, Alexandr, Apolenka, Amálka a Adélka. Celá rodina je z nich paf. Pelíšek mají v jídelně a tak všichni máme možnost je pěkně pozorovat. Gábinka všechno zvládá skvěle, ošetřuje svoje dětičky pečlivě a pilně je kojí. A když se jde vyvenčit nebo nadlábnout tak se hned hrne několik náhradníků o pejsánky pečovat. Štěňátka se mají k světu, když nespí tak jedí a jen málokdy zakňourají a to se pak hned hrnem, co se děje, kdo se ztratil mamince, nemůže najít cecík, nebo jen potřebuje přistrčit k hromádce sourozenců, aby věděl, že není sám. Dnes jim jsou tři dny a jsou nádherná. Tak ať jsou zdravá a rostou.

Tak už jsme zase sami s Gábinkou. V sobotu šel do světa poslední pejsek, černý Adámek. Byly mu 3 měsíce a už byl skoro náš. Když si ho nová panička odnášela k autu, otáčel černou hlavičku za mnou, a já jsem brečela jako želva. Už si ale zvykl, stejně jako ostatní štěňátka, a já si s chutí prohlížím fotky a čtu si o svých pejsáncích a jejich lumpárníčkách v mailech od nových majitelů.

Bylo to období krásné ale náročné. Bylo plné starostí o Gábinku a jejích šest dětiček a radostí z jejich pokroků a her. První dny strávené hlavou dole v psím pelíšku, aby každé štěně včas našlo svůj cecík. Později rána mezi loužičkami a hromádkami a radujícími se pejsánky, že konečně v půl šesté někdo vstal a jde si s nimi hrát. Odpoledne venku při " pasení psů", kdy jejich krásné dovádění bylo příčinou mé pustnoucí domácnosti. Bylo to stokrát lepší než dobrý pořad v televizi. Člověk se totiž mohl zúčastnit a byl s nadšením přibrán do všech taškařic. A pak úkol nejtěžší. Vybrat pro pejsky ty správné lidi, aby je milovali alespoň tak, jako my. Snad se povedlo. A tak přeji Adámkovi, Albertovi, Alexandrovi, Apolence, Adélce a Amálce a jejich lidičkám hodně krásných společných chvil a hodně lásky. Pan Jiří Žáček to umí říci lépe než já.

Haf a haf a hafani mají srdce na dlani

Nad hafany prostě není, vyléčí vás z odcizení.

Naučí vás milovat silou mnoha kilowatt.

Rok utekl jako voda a stalo se toho mnoho. Na podzim jsme se přestěhovali do nového domečku a tak teď bydlíme v Libáni. Gábinka z toho moc nadšená nebyla. Když jsme chystali krabice na stěhování, z jejího ukřivděného pohledu jsme četli " už zase nějaká dovolená, kdoví kam mě zase odvlečete, v jaké hospodě na vás budu muset čekat a jestli vůbec budu mít kde spát..." V novém ještě celý týden pokukovala po dveřích a asi věřila, že se vrátíme domů. Plot ještě nemáme a tak jsem zpočátku Gabču venčila na vodítku. Když si trochu zvykla, běhala i navolno. Nejdřív se držela u domu a já jsem uvěřila, že to tak zůstane. Pak ale jednou večer po čtvrthodince na vyvenčení kolem osmé Gabča nepřišla. Volala jsem, hledala ji nejdřív kolem domku, pak i ve městě kam jsme chodívali na procházky. V jedenáct jsem vzala auto a jezdila po Libáni ale Gabča nikde. Brečela jsem, že už ji neuvidím. Když jsem se šla naposledy podívat přede dveře,než si půjdu lehnout, stála za dveřmi celá ucouraná a s rozesmátou tlamičkou, jak se pěkně proběhla. Ani jsem ji nedokázala hubovat, jak jsem byla šťastná, že se mi vrátila. Několik týdnů jsem ji pak vůbec nepustila z vodítka.

Naše psí historie

2006

Sotva jsme se vzpamatovali ze stěhování, byly tu vánoce, nový rok a hlavně sníh a s ním výpravy na běžkách. Gabča se mnou chodí ráda ale jen když se moc neboří. Taky potřebuje občas vyčistit pacičky od kuliček sněhu, aby ji netlačily. Rejdí nosem po stopách a někdy mě zamotá do vodítka tak, že musím tancovat kolečko, abych se vymotala.

A pak přišlo jaro. 10. března byl našim štěňátkům právě 1 rok a tak jsme posílali blahopřání. Jsem šťastná, že se mi všichni majitelé pejsánků stále hlásí a tak vím, že se mají moc dobře. Největší překvapení mě čekalo na klubové výstavě 6.5.2006 v Praze. Viděla jsem se tam s pěti z našich šesti štěňátek. Alexandr, Amálka a Albert byli dokonce přihlášení. Adélka a Apolenka se přijeli podívat a tak nám chyběl jen Adámek. Gábinka získala v třídě šampionů u velmi náročné německé paní rozhodčí V2, res. CAC a ani její děti ostudu neudělaly. A počasí nám přálo a kvetly stromy a vůbec tam ve Vojanových sadech bylo krásně.

A hned druhý den po klubovce "bum" Gabča začala hárat. Ještě, že to nepřišlo o nějaký den dřív.To bychom o tu výstavu přišli. A máme problém. Asi měsíc už totiž u nás a u sousedů bydlí Tulák. Černý starý voříšek se objevil hrozně hubený a hned se skamarádil s dětmi. Přemek a sousedův Ondra ho hned přibrali do party a poctivě se s ním dělili o svačiny. Po pár dnech jsme nevydrželi a společně ho krmíme. U sousedů na verandě má i svůj pelíšek a misku s vodou. Ale spí pokaždé jinde a dost se toulá. No a do toho hárání. Plot stále nemáme a Ben (tak Tuláka překřtili kluci) stále leží u dveří nebo na terase a čeká. On vyje venku a Gabča kňourá uvnitř. Vyvenčit ji vůbec není možné a tak vymýšlím různé finty. Nejdřív jsem Gábinku naložila na kolo do košíku, že pojedu venčit někam do polí. Vyjela jsem a Ben za mnou. Řítila jsem se co nejrychleji, Gábince v košíku vlály uši, ale dojela jsem až do sousední vesnice a Ben stále za mnou. Pomalu mi docházely síly. Otočila jsem se a šlapala zpět, černé psisko s vyplaženým jazykem stále za zadkem. Ještě asi čtvrt hodiny jsem jezdila po městě, než se mi podařilo ho setřást a uhnout s Gábinkou do polí, kde jsme se konečně v klidu vyvenčily. Pak mi ale kamarádka poradila. Než jdu venčit,Gabču vezmu domů, hodím Beníkovi nějakou dobrotu do jejího kotce a zavřu ho tam. Pak si v klidu Gábinku vyvenčím a uklidím do chodby, než nápadníka zase vypustím. Z nejhoršího jsme už venku, ještě pár dnů a bude zase klid.

Naše psí historie

2007

Letní prázdniny utelky jako voda a napodzim už bydlíme rok. Zima nestála za nic, sníh skoro žádný a prší a prší. Pro lidi ani pro psy nic moc. Ale teď už je skoro jaro a sluníčko vykukuje a hladí kvítky sněženek i kožíšek tibeťáčků. A my se těšíme na námluvy. Po dlouhém přemlouvání totiž Gabča začala konečně hárat (asi ji taky zmátla ta nezimní zima) a plánujeme štěňátka. Pečlivě jsem vybírala ženicha a můj soukromý konkurz vyhrál pejsek dovezený ze Švýcarska Cartoon Color of Lollipop. Takže se pojede na námluvy. Hurááá!!!

Nadešel den D, kdy jsem podle zvyšujícího se počtu psů kolem domu a podle změny vrčivého zvuku na koketně kvílivý z Gabčiny hubičky směrem k potencionálním nápadníkům usoudila, že je čas, a tak jsme vyrazili. V Hlubočince u Burianů už nás čekali a po vyvenčení Gábinky po cestě vypustili ženicha. A světe div se. Gábince se Toníček líbil, ani pysk neohrnula, ani nezavrčela a jen si s ním hrála, honila se a laškovala a vůbec nebyla proti důvěrnostem. Po chvíli jsme vzali párek tibeťáčků do chodby a soukromí bylo asi to poslední, co jim chybělo, protože než jsme se nadáli, bylo hotovo. Ještě jsme si příjemně povídali v trochu nepříjemné poloze u svázané dvojice a pak už mohla jít nevěsta v klidu odpočívat do auta a ženich se dožadoval večeře. V příjemné společnosti jsme u kávy vyplnili nezbytné dokumenty a spokojeně vyjeli k domovu. Celý rituál jsme úspěšně zopakovali ještě o dva dny později a opět byla Gábinka povolná a Toníček šikovný. A zase bylo u Burianů dobře nejen pejskům ale i nám, lidem. Takže děkujeme za milé pohostinství během námluv a těšíme se, že se uvidíme u nás v Libáni nad pelíškem psích miminek. Snad všechno dobře dopadne.

Těhotenství se neobešlo bez potíží, Gabču postihlo nechutenství a tak jsme v rámci zdraví miminek přešli na vařenou stravu, protože granule prostě přestala považovat za poživatelné. Zkusili jsme sice jinou, prý chutnější značku, ale dopadla úplně stejně, jako osvědčený Proplan. Po masíčku s těstovinami a rýží se Gabča pěkně kulatila, až už byla jedno velké břicho. To se v posledním týdnu vlnilo a bouřilo, až se mamina udiveně otáčela k boku, co se jí to tam děje. S napětím jsme očekávali den porodu. Modlila jsem se, aby to Gabča stihla během volných květnových dnů, ale zákon schválnosti zapracoval a miminka se začala na svět drát ve všední den. Už v noci ze středy na čtvrtek byla Gabča neklidná, hrabala a často se venčila. Spala jsem s ní v obýváku, teda jestli se takové noci, kdy člověk usíná na půl hodinky mezi pobíháním po zahradě a kontrolováním psího pelíšku, dá vůbec říkat prospaná. K ránu to ale Gabču přešlo a spala v klidu tři hodiny. Vypadala, že si úmysl porodit pejsky rozmyslela. Celá opuchlá jsem odjela do školy, s vědomím, že ji za dvě hodinky přijedu zkontrolovat. Ale ani v deset hodin se ještě nic nedělo. Teprve těsně po jedné hodině odpoledne přišlo na svět první štěňátko, černá fenka Barunka a po ní postupně čtyři pejsci. Tmavý Bonifác, Boris, Bedřich a světlý sobolí Bořek. Poslední se narodila sobolí fenka Beatka. Všechno šlo jako po drátku, Gabča se starala a já jsem jen pomáhala, označovala štěňátka barevnými řetízky, vážila je a počítala lůžka, aby vyšlo vše, co vyjít má. Pak jsem všechny přestěhovala do suchého pelíšku, Gabču omyla a osušila a nechala rodinku v klidu sát a spát. Po týdnu stresu z čekání jsem zářila štěstím a posílala SMS na všechny strany.

Mimča se měla k světu, všechna se drala k cecíkům a Gabča se o ně vzorně starala. I k venčení jsem ji musela přemlouvat. V pátek odpoledne se mi zdálo, že jeden z pejsků je slabší a k pití moc nepospíchá. Tak jsem mu pomáhala a přistrčila ho vždy přímo ke zdroji. Sice sál, ale po napití se mu mlíčko vracelo nosem a někdy i tlamičkou. Gabča ho vždycky jazýčkem omyla ale bylo vidět, že je pejsek stále slabší. Volala jsem kamarádce veterinářce a ta mi ptvrdila to, co jsem už tušila (stalo se mi to kdysi u štěňátka jezdevčíka). Jde zřejmě o rozštěp patra nebo jinou vývojovou vadu.. Ještě do rána jsem doufala, že se štěňátko jen špatně napilo. Ale i když jsem se mu snažila pomáhat, ráno se už u cecíku neudržel a tak jsem ho se slzami v očích po poradě s veterinářkou nechala uspat. A tak má Borisek jako první pejsek pomníček na zahradě v Libáni. Je mi to moc líto. Ostatním mimčům jsou dnes už tři dny a mají se k světu. Tak snad nás čeká už jen samá radost.

Dnes odešel poslední pejsek z vrhu B ze Soví zahrady do svého nového domova. Najednou je tu ticho a smutno. I Gábinka vypadá, že svého posledního pejska ještě hledá. Ale každý konec znamená i jiný začátek. A tak se radujeme z každé zprávičky a obrázku co nám přijde mailem i z každého telefonátu nebo jen sms zprávičky od nových majitelů. A jsme moc rádi, že se nám všichni ozývají. A zase budeme dlouho při prohlížení spousty fotografií a videozáznamů vzpomínat na chvíle radostí i starostí se smečkou tibeťáčků. Na napětí při vážení miminek, jestli dost přibývají, na starost o maminu Gábinku, jestli jí dost krmíme a něco jí nechybí, na radost z prvních vratkých krůčků pejsánků, z prvního nesmělého olizování sourozenců a na divoké honičky po zahradě. Ještě tu jsou po nich vidět poházené hračky, oškubané keříky a záhon květin sloužící jako trenažér pro" boj v pralese", ďolíky v písku vyhrabané malými tlapkami a občas i osamocená trepka zatoulaná v koutě zahrady. Dlouho budu mít v paměti rozdílné povahy našich psích miminek, mazlivou Barunku, odvážnou Beatku, rošťáka Béďu, který pošťuchuje snad i ze spaní, mírného Bořka i divocha Bonifáce. Zítra ráno už nemusím vstát v 6 hodin a vypustit štěkající miláčky na zahradu, nemusím namáčet granulky, nemusím spoustu dalších věcí ale bude mi to chybět. Uklidili jsme ohrádku z kuchyně na půdu, vyprali poslední pelíškové prádlo a říkáme si - třeba ještě jednou, když bude Gabča zdravá, se nám poštěstí. Děkujeme také majitelům Toníčka ( tatínka vrhu B) za pěkné společně strávené chvíle s našimi štěňátky, za jejich dárky pro nás i tibeťáčky a za jejich pomoc se vším okolo nich. Děkujeme také novým majitelům našich pejsánků za jejich důvěru a přejeme si jediné. Mějte své tibeťáčky rádi tak jako my naší Gábinku, berte je jako členy své rodiny a nezapomeňte, že za všechno, co k sobě připoutáme jsme zodpovědní.

Naše psí historie

2008

A je zase jaro, jen o rok víc. V březnu oslavili 3. narozeniny naši pejsánci z vrhu A, a 10 května jsem posílala 1. blahopřání tibeťáčkům z Béčka. A všichni nám dělají radost. Jsou spokojení, se svými lidmi zažívají každodenní radosti a dobrodružství a hlavně lásku, pohlazení a podrbání, které vděčně oplácí svou věrností a růžovými jazýčky. Po dvou letech jsme si s Gábinkou vyjely na klubovou výstavu do Lysé nad Labem. Gabče jsem slíbila, že je to už naposledy, co jsem ji přihlásila do soutěže krásy. Ona to totiž považuje za naprosto zbytečnou záležitost a příšerně se u ní nudí a velmi vyčítavé se na mě obrací, cože jsem si to zase vymyslela. Proč raději nejdeme na vycházku nebo jen tak na zahradu? Přesto se snažila a chovala se slušně. Jen trošku důkladné a dlouhé posuzování na stole se jí po chvíli zdálo už dostatečné a tak to dávala najevo. I tak jsme ostudu neudělaly a ve třídě šampionů mezi třemi krásnými fenkami jsme získaly V2 res CAC. A co víc. Popovídaly jsme si s příjemnými lidmi a jejich pejsky, potkaly, naše dětičky (Alexandra, Beatku a Bořka) a tatínka Toníčka a jejich lidičky a příjemně strávily sobotu. Zároveň jsme zažily zatím největší výstavní úspěch chovatelské stanice ze Soví zahrady. Bořek získal ve třídě mladých V1 CAJC, Klubový vítěz mladých. Moc blahopřejeme a děkujeme za vzornou reprezentaci nejen jemu ale i Beatce, Barunce, Bonifácovi, Alexandrovi, Amálce a Albertovi, kteří se se svými lidmi občas nějaké výstavy zúčastní. A ještě jeden důvod měl náš výlet do Lysé nad Labem. Hledáme totiž ženicha pro Gábinku. Měl by to být kluk pěkný, s těsným předkusem a sobolím kožíškem, pokud možno nepříbuzný. Štěňátka plánujeme na příští jaro a těšíme se, že sobolí fenečka zůstane v naší rodině. Snad budeme mít štěstí a přání se nám splní.

Gábinka má první vnoučátka! 19.září 2008 se v Ch. st. BLONDELLA paní Videcké narodilo Amálce ze Soví zahrady sedm štěňátek. Šťastným otcem je výstavně nejúspěšnější pes ICh. Achtaj Bohemia Maestro. Gratulujeme a přejeme celému vrhu zdraví a štěstí.

Naše psí historie

2009

Tak máme prvního Českého šampiona ze Soví zahrady. Je jím Bonifác, který na klubové výstavě v Lysé nad Labem 6. června 2009 získal nejen svého čtvrtého CACe, čímž splnil podmínky pro udělení tohoto titulu, ale stal se také Klubovým vítězem. Blahopřejeme jemu a hlavně manželům Karlovým, kteří ho přijali do rodiny mezi své berňáky a kromě spousty lásky mu dali i šanci předvést se na výstavách. Moc děkujeme za vzornou reprezentaci a přejeme další úspěchy. Nejen radost ale provází chov pejsků. Držíme palce Bořkovi, který se zotavuje po úraze a operaci a děkujeme Foltýnovým za jejich pečlivé ošetřování a něžnou péči o maroda. Snad už bude jenom líp. U nás je také cítit nervozita. Vrcholí školní rok, všichni se těšíme na prázdniny a plánovali jsme si, že je strávíme opečováváním štěňátek. Vyřídili jsme včas papíry, vyšetření očí, vybrali ženicha a...zatím nic.Gabča prostě stávkuje a nehárá. Už překonala svůj rekord (10 a půl měsíce) a stále nic. Doposud jsem se modlila, ať už hárat začne. Ode dneška se budu týden modlit, ať ještě počká. Po velkém výběrovém řízení námi vybraný ženich - sobolí pejsek s tmavou maskou Camess Perla Mahagon - odjíždí totiž koncem června se svou rodinou na dovču do zahraničí. Tím by se nám plánovaná cesta do Olomouce značně protáhla a krytí českým psem v zahraničí by bylo asi slušně řečeno přinejmenším zvláštní.

Nakonec všechno dobře dopadlo, Gábinka se konečně rozhárala a dokonce tak šikovně, že krytí vyšlo na víkend.V pátek 11. září jsme tedy brzy odpoledne vyrazili směr Olomouc. Na místě vybraném pro milostné hrátky (v Cakově) jsme byli kolem půl páté. Krásný vlahý podvečer, ideální travička na uzavřené zahradě, příjemní lidé a především krásný a natěšený Kamísek, to všechno ukazovalo na úspěch akce. Gábince se také ženich moc líbil a pomáhala mu velmi aktivně. Někdy ale i velké nadšení škodí, a tak se stalo, že se to, pro co jsme přijeli, nedostalo na správné místo určení, ale na tu pěknou travičku. No, co se dá dělat. Během chvilky jsme domluvili víkendový pobyt Kamíska u nás v Libáni, naložili přepravní klec a znavené pejsánky a vyrazili na dlouhou cestu. Musím vyjádřit obdiv a poděkování manželům Prokopovým, že nám dali důvěru a Kamíska s námi nechali odjet. Jistě to pro ně nebylo jednoduché, i když jsem je pilně informovala o průběhu víkendu slovem i obrazem.

Domů jsme dorazili po desáté večer, pejsky jsme vypustili až po důkladné kontrole zavřených vrat a čekali, co se bude dít. Kamísek nezaváhal a okamžitě si naši zahradu řádně označil, aby všichni ostatní případní zájemci na první „čuch“ poznali, že Gabča je už zadaná. Pak dostali oba tibeťáčci pořádnou večeři a svorně usnuli. Kamísek z bezpečnostních důvodů ve své přepravní kleci a Gabča mu po boku hned vedle. Ráno jsem je vypustila na zahradu a hned začalo nové namlouvání a laškování a olizování a ….neuběhla ani půlhodinka a vše bylo tam, kde jsme to chtěli mít. Několik dlouhých minut jsem strávila u svázané dvojice v podřepu uprostřed zahrady. Sousedi, jedoucí kolem zřejmě pro ranní rohlíky, se asi dost divili, cože to tam po ránu provozuji. Ale mně to bylo fuk. Byla jsem šťastná, že se to tak pěkně povedlo.

V chytrých knížkách píší, že fenka se po krytí uklidní a usne. Ta naše to ale asi neví. Gábinka si opravdu naplno užívala celý víkend, kdy měla Kamíska sama pro sebe. Celý den mu nadbíhala, laškovala s ním a když už se před ní uchýlil na lavičku zahradního nábytku, tak svůdně poštěkávala a lákala ho dolů. Jako kdyby věděla, že je to její poslední svatba (už má svoje roky). Ještě že ženich měl rozum a věděl dobře, že nemá velký smysl se unavovat několikrát denně. Nechal se milostivě přemluvit znovu až v neděli ráno, a opět ukázal, že z nezkušeného mladíčka roste šikovný krycí pes. No a konečně měla dost i náruživá Gábinka a hned poté opravdu usnula. Ženicha čekala ještě cesta zpět domů do Olomouce. To že s námi strávil víkend (i s velkou rodinnou návštěvou v sobotu odpoledne) a v cizím prostředí bez podpory vlastní paničky bez problémů nakryl fenku a získal tak první milostné zkušenosti, mě jen utvrdilo ve správnosti mého rozhodnutí. Je to krásný vyrovnaný pes, který má rád lidi a je správně socializovaný. Proto skvěle zvládne i neznámé prostředí a situace. Těším se, že jeho vlastnosti budou mít i jeho štěňátka.

Těšila jsem se zbytečně. Gabča nezabřezla, přestože si námluvy opravdu užívala. Do poslední chvíle jsem čekala, že se narodí alespoň jedno štěňátko. Bříško sice nebylo největší, ale cecíky se nalévaly a tak jsem doufala. Nic. Zřejmě falešná březost.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Osud zřejmě usoudil, že v těžké situaci, kterou na nás chystá, bychom neměli na miminka dost času. A tak pelíšek zůstal prázdný.

Naše psí historie

2010

Chovnost Gábinky v květnu 2010 končí a tím prozatím i má naděje na fenečku od ní. Zatím jsem o prodloužení nežádala. Ani nevím, jestli to udělám. Nebo jestli si počkám, až Bonýsek okouzlí nějakou pěknou fenku a zamluvím si štěňátko po něm. Čas mi snad pomůže se správně rozhodnout.

Naše psí historie

2011

Nechápu to, ale nevěsty se za Bonýskem nějak nehrnou a tak si budu muset zajistit štěňátko jinak. Rozhlížím se po internetu, kde se narodila štěňátka a hledám sobolí fenečku s dobrým rodokmenem, po pěkných a zdravých rodičích, nepříbuznou na Gábinku a její děti. A jestli se všechno podaří (a já věřím, že už té smůly bylo dost) tak se budu radovat z nové členky rodiny a časem třeba i nevěsty pro Bonýska.

Koncem prázdnin k naší smečce přibyla fenka bernského salašnického psa Máša. I když jejím hlavním úkolem má být hlídání našeho domečku a zahrady, plní i mnoho dalších důležitých funkcí. Má úžasnou milou povahu, je poslušná a vždycky připravená doprovodit s radostí kteréhokoli člena rodiny při čemkoli, od procházky přes práci na zahradě, až po běh pro zdraví. Je prostě úžasná. Jen Gábince to ještě není úplně jasné, protože ji připravila o pozici jediného psa v rodině. Teď stále musí dokazovat třicetikilové Mášence, že je vůdcem smečky. Máša to s tolerancí jí vlastní úplně chápe.

Naše psí historie

2012

V březnu 2012 jsem se konečně dočkala. Po předchozím zklamání, kdy z koupě zamluvené tibetské fenečky těsně před návštěvou chovatelské stanice sešlo, (důvody asi nejsem schopna pochopit) jsem si přivezla domů novou členku naší smečky a rodiny. Štěňátko sobolí barvy s krásným důvěřivým pohledem a čertíkem v malinkatém chlupatém tělíčku. Vznešené jméno Damiána z Vikiluxu se nám líbilo, a tak se pouze upravuje na Daminko, Dami, Damíšku, Damčo….a ona kupodivu slyší pěkně na všechny ty variace. Doma nastalo velké seznamování s naší rodinou a hlavně s Gábinkou a Mášenkou. Gabča byla dlouhé roky jedinou a privilegovanou psí dámou u nás doma. Proto každý další přírůstek do smečky bere jako příkoří. Když o prázdninách pribylo na zahradě štěňátko bernského salašnického psa Máša, byla Gabča znechucena a nám i Mášence to jasně dávala najevo. Časem si ale zvykla alespoň natolik, že Mášenku toleruje. Velí ale ona, a je to docela legrace, když velká třicetikilová dobrosrdečná berňačka poslouchá tibeťandu, jen ohrne pysk. A teď další čubina a ještě takové drzé štěně! Nejdřív se po ní oháněla ale pomalu si zvyká a Damča už také ví, co může a co ne. Bez dozoru je spolu nenecháme, to je Damianka v ohrádce, aby nedošlo k úrazu a holky se mohly spolu přesto seznamovat. Štěňátko provokuje Gabču ke hře, ale ona se tváří, že je to pod její úroveň. Snad ji to časem přejde. Venku je to ještě zajímavější. Gábinka je na zahradě o dost přístupnější a s Daminkou se očuchávají, občas se i chvilku honí. Ale do toho je tam Mášenka. Ta by sice kuřeti (ani Damince) rozhodně neublížila, ale je nebezpečná svojí váhou. Z nové kamarádky se tak raduje, že by ji zašlápla. Je to také ještě štěně (9 měsíců) a lehce se nechá strhnout k dovádění. Tak musí být na vodítku. Pomalu se učí být opatrná. Lehá si na zem, aby byla Damiance blíž, a to malé nebojácné škvrně ji chytá za uši, za tváře, kouše ji do nohou i do ocasu. A Máša drží a je blažená, že má konečně kamarádku, která na ni nevrčí. A já doufám, že až malá povyroste a Máša dospěje, že si to kamarádství na zahradě užijí. A snad se přidá i Gábinka, i když je to už dáma v letech. A já se budu radovat ze svých psích holek a užívat si to s nimi i během společných procházek.

Polovina prázdnin utekla jako voda a Damiánce bude už sedm měsíců. Pomalu dorůstá Gábinku a z malého drzého štěňátka se stává velká slečna. Na zahradě řádí s Mášou, už se nemusím bát, protože Mášenka je opatrná, jako by Damča byla její štěňátko. Vzájemně se okusují, olizují, oslintávají, tahají se o hračky a klacíky. Občas se přidá i Gábinka, která s Daminkou úplně omládla. Při hře se nechá i povalit na záda nebo okusovat na krku. Ale jinak si své velení hlídá a obě mladší čubiny ji respektují. Mají i další kamarádku, čtyřměsíční fenečku pražského krysaříka. Tenhle kilový drobeček, kterého si pořídila dcera, je při svých návštěvách platným členem smečky. A úžasně doplňuje velikostní rázy psů na naší zahradě.Zlatá dobrosrdečná Máša se snaží to škvrně nezašlápnout. Při hře, když jí z tlamy kouká jen hlavička a ocásek Fíbinky, je tak jemná, že krysařička ani nepípne. A Mášu klidně kouše spolu s Damčou a vůbec se nebojí. Je to krásné divadlo. Trochu problém byl se společnými vycházkami. Ale koupila jsem si rozdvojku na vodítko, tibeťandy si na něj rychle zvykly a chodí po mé pravé straně. Mášenka pak u nohy vlevo. Takže to celkem jde. Jen když holky za městem pustím, musím se pozorně dívat, jestli se nepotkáme s jinými pesany. Ne všichni jsou totiž tak vstřícní, jako naše čubiny. A tak mám někdy problém fofrem všechny holky uvázat, aby se neběžely kamarádit..

13. září 2012 byl pro nás černý den. Gábinka stejně jako loni koncem léta hárala a pak za pár dní jí přestalo chutnat. Letos jsem už věděla, že to bude asi náběh na zánět dělohy a tak jsem hned mazala k veterináři pro antibiotika. Loni to pomohlo. Letos ne, ani silnější a tak zbývalo vyndat dělohu. Na operaci se mi s Gabčou vůbec nechtělo, už měla roky a já špatnou zkušenost s operací staré jezevčice Peginky. Jinou možnost už ale veterinář nenabízel. Tak jsem kývla, Gábince v mé náruči píchli narkozu a pak mě vyhnali. Toulala jsem se městem svých studií a bylo mi hrozně. Zpátky jsem se vracela skoro o hodinu dřív, než jsem měla a už po cestě mi volal veterinář, že Gábinku museli uspat. Prý měla novotvary nejen na mléčné žláze ale i na játrech, ledvinách…Znělo to jako zrada. Místo pomoci smrt. Gábinka ležela na vyšetřovacím stole, jako by spala. Zaplatila jsem a domů v přepravce vezla bezvládné tělíčko. Skoro jsem neviděla na cestu. Hrob jsme kopali s Přemkem, nikdo jiný nebyl doma. Gábinku už nic nebolí ale já mám pocit viny, že jsem to zase pokazila. Stále ji vidím, jak se mi před klinikou vyvlíkla z obojku a chtěla pryč. Asi věděla víc než já… A já jsem ji měla nechat umřít v klidu doma, v jejím pelíšku. To, že jsem ji takhle musela opustit v cizím prostředí, mě mrzí daleko víc, než to, že jsem za mrtvého pejska zaplatila ještě skoro čtyři tísíce. Gábinko promiň. Měla jsem tě ráda a nikdy na tebe nezapomenu.

.

Naše psí historie

2013

Tento rok pro nás nebyl šťastný, přinesl bolestnou ztrátu. I tohle bohužel patří k životu a člověk si velmi silně uvědomí, jak důležitá je rodina, přátelé a kamarádi. Když tu ale náhodou není nikdo z nich, vždycky může člověk brečet do chlupatého kožíšku a vždycky se dočká chápavého olíznutí a velké psí lásky. Jsem ráda, že vás všechny mám...

Naše psí historie

2014

Některé věci člověk neovlivní. Ale jiné ano. Tak se musíme starat, aby se k nám zase vrátilo štěstí. Dělat si radosti, malé a třeba i větší. Hlavně nějaké. A protože jsme se starali, budou se zase v ch. st. ze Soví zahrady batolit štěňátka. V polovině března vyšetření potvrdilo březost naší Damianky. Jestli všechno dobře dopadne, šttěňátka se narodí v polovině dubna. Hrdým taťkou bude Bonifác ze Soví zahrady, výstavně nejúspěšnější pes z naší ch. st. A nám doufám ti drobečkové přinesou spoustu radosti.